Veteránské setkání na Rané 2011

Začnu otázkou: Co všechno musí vykonat dospělý člověk, aby nad sebou pocítil hrdost? Rozhlédněte se a odpovězte si sami. Já jsem tuto otázku dostala až po tomhle veteránském srazu, na základě vyprávění o výjimečných lidech, kteří tam s námi byli. Doopravdy nebo na dálku s pocitem, že nemohou, ale rádi by tam s námi taky skotačili nebo se aspoň ctihodně dívali, jak se dá skotačit i po letech.
 
Pocítit hrdost
Dětem k tomu stačí uvázat speciální uzel, přeskočit potok, postavit vlaštovku, co letí a v dalším kole pak doletí dál než ostatním. Tam někde malujeme startovní čáru do dalších závodů. To, co stačilo v dětství a před sto lety v letectví a dvaceti v paraglidingu, dnes už nestačí. Přesto by se dnešní výzvy neobešly bez těch pra-pra-pra zážitků. Jenže ty původní přemázne nový skok, nová vlaštovka a nové velké děti v systému. Mezitím nám ty předchozí zase zestárly a nestačí jim nic z toho, co dosáhly. To je vývoj, ale není to pokrok. Nesouhlasíte? Co bylo prvotní motivací? Pocit vítězství nad ostatními nebo štěstí z vítězství sám nad sebou? Vyjádřit se v přítomnosti – TO JSEM JÁ! A to můžete a potřebujeme kdykoliv i potom, co lidé budou lítat na Mars. To je vítězství síly ducha člověka – spoléhat u toho sám na sebe, nikoliv na techniku (protože ta textilní ani v současnosti zdaleka nelítá do daleka sama). No jasně, že je to šílené a nebezpečné, ale je to taky schopnost radovat se ze svých dovedností. Nesoupeřit s lidstvem ani sousedem a přesto pocítit radost a hrdost. Jako ty děti na začátku našich životů. Nebo třeba z přežití – včetně samotného života, jako ti veteráni. Zdaleka ne všichni naši veteráni ale mohou pocítit vznešený pocit nostalgie, když … padáková technika již umí létat ke 100km/hod v přímém letu, co se mu říká swooop nebo speed…x?, šetří se na látce s motorem i bez, unese to chlapa i pod 10m2, piloti umí lítat okolo sebe s vrchlíkem ve 3D a celé se to navzájem propojilo mezi jednotlivými druhy „para“a mládnou jen uživatelé, zatímco ti hoši veteránský lítají, učí, konstruují, testují a nestíhají nějaký srazy…jo. Jsem na ně pyšná a klidně si počkám, až budou mít čas!
 
Já a veteráni
Prvním veteránem mého života byl děda Machart. Ve vzduchu i na vodě. V plachtařské pubertě pak stíhači z Mig-15. Později v roce 1995 při prvním setkání rogalistů na Rané po 20-ti letech, jsem byla hrdá na to, že u toho byl i můj táta a jeho kamarádi (strejdové). Děda už nemohl, ale jistil to z nebe o patro výš, kam už nemůžou ambiciózní a živí lidé. Jistil to společně se spoustou jiných kamarádů, co to v rámci letectví, průkopnictví, poslání, válečnictví, svých osobních i sportovních  ambicí, volnomyšlenkářství, omylů, poruchové techniky a pra-zážitků nepřežili. Pak už mi bylo 24+ a do cesty mi přišli para-veteráni Kandl&Dašek&Handza a spol. Bylo jim k padesátce a mě v jejich společnosti došlo, že život nekončí po třicítce…bylo mi před třicítkou, když okolo mě začali umírat nejen veteráni, ale i některé iluze a do toho se narodil můj první syn. Bylo mi po třicítce a pocítila jsem konečně hrdost sama nad sebou. Skrze medaile, které obdivovali konečně i rodiče, na rozdíl od mého podnikání… bylo mi 34+ nechala jsem podnikání, zařadila se mezi veterány a do historického plachtařského klubu. Ještě mi není čtyřicet a mám ráda všechny své textilní veterány! A své i jiné děti. Proč asi? Jsou výjimeční jako já a nepotřebovali k tomu ani medaile, ani slavné firmy a to je krásné. To poznání je pokrok. Můj. Oni stejně jako já vědí, co to je být první, ale oni vyhráli sami nad sebou a pak teprve řešili ty ostatní. Já to měla naopak.
 
Odkud se měří PRVNÍ…
Potíž se všemi "byl první" je ten, že nestačí jen KDO a ti, co ho viděli, ale také důsledná v evidence a paměť. Takže já například odvíjím I.veteránský sraz paraglidistů po 20.ti letech od setkání na podzim 1991. Ten sraz tehdy ovšem vůbec nebyl srazem, ale mejdanem sever/jih, ze kterého se omylem sraz stal. Našim ambicím to však nestačilo, neb vidět se „jen tak“ nebylo moderní už tenkrát, obzvlášť při tak rekordní účasti. Vyšla z toho soutěž v mlze... Já byla tehdy ještě Jižanská Princezna, ale letos jsme už dvacet let po té, takže jsem jako Jižanská Královna rozhodla, že právě kvůli dohadovačkám, který „veteránský“ byl první?? budeme pokračovat pod stejným názvem na jaro 2012 na Javorový vrch u Třince do Beskyd a na podzim 2012 na Kozákov, co by skoro součást Krkonoš. Všechny budou první a báječné a budeme, že se na těch prvenstvích zúčastňovat společně – opakovaně a navštěvovat svá království. Včetně příprav a pátrání. Já mám svoje první kolo za sebou. Hledala jsem profesionály, protože to byl můj život a historie. Neměla jsem čas běhat po kopcích jinak než pracovně a záhy ze mě byl spíš sponzor a bafuňář LAA nežli aktivní lítač - bavič. Pro své létání a medaile a prvenství jsem potřebovala až mateřství. A taky jsem to při přípravě a závěrečném finiši schytala od aktivních tehdejších amatérů. „kterápak ty jsi? ..Jaký ročník?.. A kdeže jsi to lítala a na čem?.. Raná, Cirus, JOJO?.. A že tě neznám! .. Jo jestli jsi nechodila po kopcích s námi, tak to tě nemůžu znát!.. A bude na tom tvým srazu vůbec někdo??“ Nyní jim dávám za pravdu. Já se věnovala všem a málo sobě. Teprve když jsem to otočila, můžu si dělat co chci, zatímco jiní stále makají na svých „kdo je a bude první“ a budoucí… a já si lítám v čase J
 
Hledání na adrese textilní historie
Začalo to…jako paragliding ještě v Československu a za „totáče“a Svazarmu. Moje hledání historie začalo až v roce 2008 mým návratem domů na jih. Pracovala jsem na „tablu“ k uctění 85.výročí AK ČB. Pan Kamarýt mě upozornil, že „pamětníkem se stáváme až v době, kdy už si nic nepamatujeme“ a tak jsem naskočila do projektu knížky a později i webu u příležitost mého dalšího mateřství 2009 a pak …2010 parašutisté 60.výročí v Československu, rogalisti 35.let celkem a ..  2011 obyčejné pivko po škole a kamarádi a že prý jsme se už dlouho neviděli... a tak je září 2011 a Hospoda Ponorka, muzika, projekce, seznam pozvaných, na Facebooku skupina "textilniletectvo", ubytování pro rezervace účastníků...a pozvánka letí do všech stran. Všechno frčí. Včetně zpravodajství pozvaným.
3.týdny do ...Bylo fascinující, jak mi někteří současní výrobci dávali najevo, že o veterány není zájem... a zda se mi tam vůbec někdo sleze?? Vzkaz zněl : Počet neurčen, nestanoven neb účast není povinná a bylo fuk, zda nás bude 15 nebo 150:-) To bylo jediné, na čem jsme se shodli :-) 2týdny do...Veteránské srazy (všechny) ohrožuje vysoká rozvodovost nejen v ČR!! Důvodem jsou manželky. V rámci před a po rozvodových tahanic začnou považovat za velmi potřebné všechny fotografie a jinak bezcenné hračky. A neztrácejí se jen fotky a padáky, ale občas i lidé... Stejný princip funguje i u firem, včetně té mojí „bývalky“.
Řečeno slovy klasika a jednoho z prvních profesionálů našeho oboru Josefa Tesaře z Krasu Chornice : HISTORIE JE HUMUS, ze kterého rostou nové rostlinky! ANO. Svého času (1993) bylo na zdejším hnojišti 2+14 firem a dnes jich tu žije dál 6+2+2+4+4+3 (21) na téma paragliding, parašutismus, powerkiting, záchranné systémy, postroje a doplňky a paramotory a vrtule pro ně ... To rozhodně není málo a na tom pohnojeném políčku jim pšenka rozhodně kvete! Nejen pro desítky profíků, ale také pro tisíce hobbíků a sportovců - nových i těch, co toho ještě nenechali a provozují, kupují a radují se dál... v Čechách, na Moravě i na celém světě. Tak výživný byl ten československý humus! … To byl a je opravdu důvod se sejít (ještě dvakrát poprvé) a poděkovat všem za ten humus, co jsme spolu zažili.
 A nakonec?
Uzavřeli to dvě zprávy : Restaurace PONORKA byla UZAVŘENA! do kdy? se neví. ALE paní hospodská nám jí ještě jednou OTEVŘELA. Důvod? Navyprávěla jsem jí ledacos. Jak jsme hrozný, nepřizpůsobivý, divoký, nezkrotný a že se chceme vidět i po tmě, protože přes den se někteří z nás nemůžou ani vidět... i po letech :-)) A objednala jsem RETRO o párkách a guláši a muziku s kytárou. S vědomím, že čas se pohybuje v kruzích, stejně jako naše životy a dějiny. Vracíme se tam, kde už jsme jednou byli. Na kopec! Každý správný padáčkář, plachtař i pták rogal přeci ví, že kroužení je termika a ta se dá točit nahoru nebo i dolů, podle zkušeností, co do toho vložíte. A nejen optimisti ví, že se vždycky nakonec najde další stoupák (když to nevzdáte a budete hledat znova), do kterého půjde zas naskočit a dát si to znova!
… že je to stejné jako s létáním tenkrát... když je hlad, žízeň a není se kde ohřát, tak zafunguje (v pohostinství stejně jako v letectví) osvědčený model CHTÍ VÍC než je aktuálně možné a radost udělá párek, pivo, malá Ponorka a cokoliv letí líp … než to jenom chodit pěšky pozorovat ;-)
 
 A koho že jsme to našli? A co jsme zjistili? A kdo tam byl a nebyl? Hledejte na fotkách a okolo sebe. Napříště. Odkazy jsou na facebooku „textilniletectvo“a taky v článečku http://parafly.net/novinky/veteranske-skotaceni-icast-rana-2011
Na viděnou  na Javoráči na jaře 2012 a kdo to nestihne a nedoklouže tak podzim 2012 na Kozákově.
 
Děkuji všem za podporu a účast. Bylo to velmi inspirující!
MM
 
P.S. Rogalistický maďarsko-slovenský klub Veteráni slobodného něba ,  kteří se letos sešli na Slovensku již na 23.setkání od jeho založení, nám ústy jejich viceprezidenta Petera Hamoše vzkazují, že... "veteránem má nárok být každý i mladý pilot, který prežije". Budiž jejich pošetilému názoru přáno, protože rogalisté měli mnohem víc smrťáků a tudíž si svého přežití více váží....zřejmě až bude smrt vymícena z létání úplně, nebude potřeba uctívat své veterány, protože všichni a vše bude NORMÁLNÍ a snadné a nekonečné :-)